Marek Herman pre Dobré noviny: V Európe žijeme v sterilizovanej lekárni. Toto ma naučila Afrika
Marek Herman
Marek Herman

Marek Herman pre Dobré noviny: V Európe žijeme v sterilizovanej lekárni. Toto ma naučila Afrika

Marek Herman exkluzívne pre Dobré noviny o svojich afrických skúsenostiach. Začítajte sa do jeho postrehov a privoňajte si k Afrike aj vy.

— Foto: Archív Marek Herman

SENEGAL 8. júla - Uznávaný český psychológ a pedagóg Marek Herman, ktorého už mnohí na Slovensku poznajú z jeho prednášok o výchove detí či o dnešných matkách a tom, čo potrebujú, bol na dovolenke v africkom Senegale. Exkluzívne iba pre Dobré noviny napísal z tejto nádhernej krajiny blog, v ktorom autenticky opisuje všetky svoje africké zážitky, ale aj to,že my Európania si žijeme v akejsi sterilizovanej lekárni. Blog Mareka Hermana je pútavý a možno inšpiruje aj vás na cestu do tejto vzdialenej krajiny. A ak aj nie, niečo vás určite naučí. O živote, tom, čo prehnane vnímame ako problémy a aj o tom, že s tou sterilnou a príliš opatrnou výchovou detí to u nás pravdepodobne občas preháňame. Tak sa pohodlne usaďte a začítajte do postrehov obľúbeného českého pedagóga. 

Úterý: odlet: JSME V AFRICE  

Před cestou do Afriky jsem měl klasické pochybnosti, jak to vlastně bude, protože cestování je pro mě složitá věc. Nechce se mi. Proč jsem to vlastně objednával? Chce se mi. Je to skvělé, že jedeme. Nechce se mi. Nejradši bych zůstal doma. Chce se mi. Bude to zajímavé. Afrika mě přece vždycky lákala! Když se mě ptali kluci na tréninku, kam to jedu, a já jsem jim říkal, že do Afriky, znělo mi to zvláštně. Fakt pojedu? Fakt.

Cesta tam byla bohužel klasika: letadlo plné Čechů, kteří se chovají jako…choboti. Vykřikují, překřikují, nevadí jim, že je všichni kolem slyší. Stydím se za ně. Jako by bylo tak těžké radovat se tak nějak klidně a beze zmatků a předvádění se. Cesta byla dlouhá, letěli jsme skoro sedm hodin, ale nejhorší byl start. Než jsme se odlepili z Ruzyně, stáli jsme hodinu na letišti, protože byl „velký provoz nad Evropou“. Slíbili nám 20 minut, ale byla to dlouhá sibiřská hodina v mrazivé klimatizaci, zdálo se mi, že mi mrznou i kosti. Ale let byl krásný a klidný, tichoučké letadlo. Vždycky mě překvapí, když si začnu představovat, že jsme fakt sedm kilometrů vysoko a za hodinu uletíme 700 kilometrů. Když jedu do Troje na kole a šlápnu do toho, tak za hodinu ujedu dvacet osm. Prostě mě to fascinuje, že se ten obrovský železný tlustý čuník vznese do vzduchu a pak se tam udrží. Bohužel nám neříkali, nad kterou zemí zrovna prolétáme, trochu škoda. Ještě mezipřistání na Kapverdách, bude to trvat asi 20 minut (jo, jasně, my vám to pane kapitáne věříme), takže za hodinu jsme byli opět ve vzduchu, další hodinka dolet a pak už běželo všechno jako po drátkách – letiště, autobus až do hotelu, kde to na nás dýchlo Afrikou.

Měli jsme hlad jako vlci, čekala na nás vynikající večeře v prostředí, jako z reklamních prospektů: nádherná africká „stodola“, hned vedle bazén a za ním byl slyšet oceán. Krása. Obsluhovali nás kluci černoušci v krásných hábitech. A jídlo vynikající. Pak ubytko v bungalovech, krásné africké chatky, v nádherné zahradě, v noci kouzelně osvícené a z malinké dálky je slyšet moře. Padesát metrů. Idylka. Spal jsem celou noc. Nechtěl jsem tomu uvěřit, úplně jsem odpadl, když to porovnám s Bali, kdy jsem byl taky mrtvý únavou a stejně jsme nemohl spát, tak tady jsem se vyspal pohádkově. Senekal.

Foto: Archív MH

Je to pro mě všechno nové, nikdy jsem nebyl na dovolené all inklusive, což je režim, kdy vám všechno strkají až pod nos, a když potřebujete, tak vám to ještě předžvýkají. Absolutně žádná starost jídlo. Takže pohoda. A vaší tady skvěle. Na druhé straně mě drtí, když kolem sebe vidím lidi, jak nosí hordy jídla na talíři a nemají záklopku. Chro chro, my máme hlad. A ještě jedno kolo, A ještě jedno. Ale zjistil jsem, že neexistuje jenom „české pako“, ale že je to vlastně jakýsi mezinárodní univerzální pako. Protože podobně se chovají Francouzi, Arabové, Asiati, Afričané. Akorát, že za Čechy se více stydím. Jasně, že to množství jídla je opojné a že jsou to zajímavá a nová jídla a můžete si brát, kolik chcete, ale i tak.

A tak sedíme ráno, v poledne i večer a jíme dobroty a máme výhled na oceán. Oceán je nádherný. Můžu se na něho dívat hodiny a hodiny. A kolem máme černoušky Senegalce, co se starají, aby nám náhodou nezůstal špinavý talíř na stole. Je to krásné. Ale pro mě náročné. První dva dny, v hotelu skoro nikdo nebyl, pak na víkend začaly najíždět rodiny s dětmi… a hladina hluku a konfliktů a hádek a křiku se zvýšila z dvaceti na osmdesát. Ale pořád je to v pohodě. I když to, co některé rodiny nechávají po sobě na stole a jak si nechávají posluhovat, to je fakt mimo moje chápáni. Namyšlení zpovykaní čuníci. Řekli nám, že jsou to lufťáci z Dakaru a že je to každý víkend stejné.  

Prečítajte si tiež: Uznávaný český pedagóg: Nesnažte sa byť supermamy. Mamička môže byť nežná, len keď je odpočinutá

Středa: OCEÁN  

Hned první den jsme se šli projít na pláž. No vlastně poprvé jsme šli hned ještě v noci po příletu, kdy jsem se nemohli dočkat oceánu. Hned za hotelem si nás odchytili místní a docela nekompromisně po nás šli, že co jako budeme dělat a že jestli chceme ze Senegalu něco vidět, takže to rozhodně nejde bez nich. Obestoupil nás hlouček černochů a lámanou angličtinou nás začali zpracovávat. Jenže to nevěděli, že můj kamarád Jan zavolal svému kamarádovi Papisovi a ten na nás měl tady někde čekat. Takže ok, hezký nátlak, ale řekl jsem kouzelné slovo Papis a ono to zabralo a hošani se rozestoupili. A přišel Papis, obrovitý chlap, který se smál na celé kolo hlásil a „YES JAN CALL MEEEE. AHOJ MAREEEEK. AHOJ KAMKAAAA.  A byli jsme přivítaní. A že nám ukáže svůj „office“. Ukázalo se, že office je malá loďka, kam jsme si sedli a začali plánovat výlety. Domluvili jsme se, že hned zítra pojedeme na Rybí trhy.  

Foto: Archív MH

Odpolko jsme si vzali kajak a jeli se podívat kousek do laguny, ale zaplatili jsme daň začátečníků, protože byl odliv, takže jsme pádlama šmátrali po dně. Nicméně jsme se dostali na druhou stranu pláže a pak šli krásnou procházkou dlouho a dlouho po pláži a zase zpátky. Nalevo OCEÁN. Napravo plasty. A místní pes. Viděl, jak jsme zahrabávali peníze do písku, aby uschnuly (trošku jsem si zaplaval a zapomněl, že mám v kapse africké franky). Takže si pes asi myslel, že jsme z jedné smečky. Šel s náma celou cestu tam a zpátky a honil kraby a poskakoval a nosil nám klacky, byl prostě fajn. Už jsem pomalu začal přemýšlet, jak mu vyřídím letenku do Prahy, když jsme se vrátili k loďce a on odběhl k pánovi. Ten na nás mával, že jsme na pláži nechali věci a že nám je schoval. Akorát že nevěděl, že právě pod těmi věcmi jsme zakopali ty mokré peníze. Picne mě. Ale dal nám tři tipy, kde máme hledat, a tak jsme hrabali a hledali a třetí tip kupodivu vyšel. Pes měl radost. Fotili jsme, toulali se po pláži, trochu plavali, prostě pohoda.

Čtvrtek: RYBÍ TRH ANEB JAK JSME SI POPRVÉ LOKLI AFRIKY

Ráno jsme se potkali s Papisem na pláži za hotelem, hrdě nám ukázal svoje modré auto tranzit a vyrazili jsme. Kdyby mi někdo řekl, kam jedeme, nevěřil bych mu, neuměl bych si to představit. Protože to, co se před náma otevřelo dokořán, byla AFRIKA. Ne vlastně AFRIKAAAAA. Lysohlávky marinované v pervitinu. Neskutečné. To, co jsme viděli mě naprosto fascinovalo. Přibilo. Šokovalo. Adrenalinová injekce rovnou do krku. A znova. A další. A ještě jedna. Musím se zpětně smát, když se mi zdálo, jak se dotýkám Afriky v okamžiku, když jsem v hotelovém rezortu potkal paní uklízečku v barevných afrických šatech. Pche.

Jednak mě zarazil nekonečný a nevyčerpatelný bordel po obou stranách silnice, a tím myslím opravdu nekonečný a opravdu nevyčerpatelný a neskutečný BORDEL. Rád bych to napsal nějak slušně, ale nejde to. Podle mě tady někde musí mít schované perpetuum mobile na bordel, který ho chrlí ve dne v noci jinak to není možné. Kromě toho potkáváme nádherné černošky, které nádherně chodí. Ano, vím, vím, že v jedné kratičké větě používám dvakrát slovo nádherné, ale jinak to popsat nejde. Jsou to gazely kombinované s gepardem. Zvláštní jsou i chlapi. Jsou černí jako bota. Trochu namachrovaní a trochu jde z nich strach. Fascinuje mě to. Takže teď už je to definitivní: v příštím životě prostě chci být černoch. Z ebene. Chci chodit jako oni a běhat jako oni. Pokud možno ale v Praze. Mají fakt neuvěřitelně ladné pohyby, líně přirozené, jsou zajímaví a černošky jsou prostě neskutečně krásné. JSOU SVÍ. Ale hlavně to všechno, co se tady děje, tak nějak přirozeně a živelně teče a prolíná se a plyne a drhne a zase pokračuje, že to je až k zalknutí a neskutečné a vůbec.

Foto: Archív MH

První velký zážitek byl, když jsme jeli a prostě najednou a bez varování skončila cesta asfaltka: najednou byl prostě konec. Pokračovalo se po písku a po něčem, co připomínalo cestu: široké pískové něco, co vedlo někam. A v tom to pulsovalo, žilo, odpočívalo, smrdělo, vonělo, páchlo, prolínalo, prostě neskutečné!! Nikdy jsem nezažil, že by skončila cesta, ale všechno pokračovalo dál. Tak teď jo. Bylo to, jak když se na mě převalí medvěd. Ne třicet medvědů. Barevných medvědů černochů v barevných hábitech a smrdí jim z tlamy a v kotrmelcích se kotrmelcujeme někam. Do MBURU. To je město. Kde byla zácpa jako v Londýně. Což byla doteď moje největší a rekordní zácpa, co jsme kdy zažil, jsem jel tenkrát z centra na letiště skoro 4 hodiny. Tak tady byla větší. A hlavně živelnější. Auta zprava, auta zprava, zezadu, zepředu. Odbočuje se a nebliká, ukazuje se rukama z auta, chodí se, pokřikuje, leží se, sedí, hlavně se sedí, chlapi posedávají v líných řadách (jo i ty řady tady mají tak nějak líné) jak vrabčáci a čumí. Nebo něco řeší. A všude hopsají děcka. Spousta dětí. Je to harmonický bodel!!! Miluju Afriku!!! S hrůzou zjistím, že jsem nechal nabitou baterku do foťáku v hotelu. Za tyhle prohřešky by se měl dávat trest smrti. Hrozně mě to mrzí. Je toho kolem tolik zajímavého. Takže začnu šetřit s fotkama a odhaduju, že mám tak 20, možná 30 fotek. Bohužel se ukáže, že jsem to odhadnul dobře. Střelím se špuntovkou do hlavy!

Když se postupně dostaneme z hlavní borčusové silnice na vedlejší borčusovou silnici a pak na ještě vedlejší a borčusovější, tak zaparkujeme. Vlastně nezaparkujeme prostě zastavíme u hromady písku a jdeme. Mám rozšířené zorničky a nechápavě všechno kolem hltám: zvuky, barvy, obrazy, lidi, vůně. Prostě všechno. A to ještě netuším, že to za rohem OPRAVDU ZAČNE. Tam je totiž trh. Je to jako když na vás nějaká velká dvacetimetrová potvora otevře svoji obrovskou hubu a zařve FISH MARKET!!! Nikdy, nikdy jsem nic podobného neviděl. Nikdy. Na Bali, ale tam to byl v porovnání s tímhle čajíček. Tady je to uragán: směsice lid, věcí, prachu, barev, smradu, zvuků, aut, mrtvých zvířat, živých zvířat, hejna much, malých dětí, černošek, černochů…všeho. Podle mě je všechny drželi tak týden někde na místním spartakiádním Strahově, nechali hladem, pak je najedou pustili ven a řekli: kdo do hodiny něco neprodá nebo nekoupí, tak toho zase zavřem zpátky!!! Jo? Pochopili?

Foto: Archív MH

Takže START!!!!!

Neskutečné. Neskutečné. Živá živelná řeka pulsujíciho života, totální zmatek. Nic krásnějšího jsem nikdy neviděl. Silnějšího. Hutnějšího. AFRIKÁÁÁÁÁÁÁ!!!! Papis nám líně razí cestu, za ním já, za mnou Terka, za ní Kamča. Vypadají jako dost bílé a dost vylekané bělošky. Já jsem ale nadšený!! A jdu. A pozoruju. A ŽASNU!! A Papis se tváří jako že nic, že normálka. Tak asi jo.

Odbočíme z hlavní a jdeme směrem k moři a přes kaskádu borčusů se dostáváme k oceánu, kde připlouvají rybáři. Malé děti plavou v oceánu, chlapi na ramenou přenášejí nalovené ryby z lodí na souš. Jsou tam tisíce lidí, kteří se hemží, sedí, čumí, diskutují, zbavují ryby šupin, nebo je kuchají, nebo je rovnají a zřejmě prodávají. Sem tam někoho vidím, jak něco koupí. Smrdí to tady všude kolem. Je to puch. Senegalky mají na rukách šupiny od ryb až po zápěstí a do toho klábosí. Dyť vám z toho musí smrdět ruce holky! Já si dám doma jednou za čas makrelu a pak si deset minut musím drhnout prsty, protože tu rybu pořád cítím. Tady je to trošku jinak.

Dívám se kolem a mám pocit, že jsou všude lidi, ryby, mouchy. A smrad smraďoucí. Ale dost těžko říct, co to vlastně je, protože to, co hulíme je prostě Afrika a nevím, jestli mám halucinace nebo je to fakt doopravdy. Je to hukot. Pak se proplétáme zpátky k hlavní borčusové ulici a doslova se prodíráme africkým barevným davem. Ne to není dav, je to řeka. Jsem nadšený, jsem přímo uprostřed Senegalců, motám se mezi nima, snažím se jim trošku vyhnout, oni zase mě, čumí na mě, já na ně, oni na mě. Já na ně ale víc. Bílá tlama a černé tlamy. Tlačí se za mnou, na mě, přede mnou, dívám se kolem sebe, za sebe, před sebe, na zem, kde najednou zjistím že uprostřed (!!!) už tak tenké cestičky sedí malé děti a prodávají něco, něco, něco. Je to jako když vás hodí do živé lidské černočerné řeky, tři směšné bílé korky. Škoda, že tu není Martinka, byly by čtyři. Najednou mě napadne, že jsme v Evropě úplně pitomí a přecitlivělí a zpovykaní, jak třeba řešíme ve školkách „Rámcové vzdělávací plány“ a jsme u toho děsně seriózní. A tváříme se u toho důležitě. A tady malé děti prodávají celý den na slunku pár kousků papriky nebo co a nosí kuřata a na zádech malého brášku. A nevidím tady ani jednou ukňourané rozmazlené děcko, které by mělo TY POCITY a jeho rodiče by kolem něho tancovali a vymýšleli operace, protože na naší malou představte si včera skoro trošičku fouklo.

Foto: Archív MH

Evropa je sterilizované lékárna. A my v ní blbneme na kvadrát. A přejeme si být ještě více sterilizovanější. No nic. To jsem se na dvě vteřiny ztratil. Ale to už nás Papis zavede trošku do pasti ke kamarádovi a musíme nakoupit, a smlouvat, což je lehce drsné, trochu podpásovka, ale celkově vlastně docela v pohodě. Smlouváme a kupujeme, kalhoty a halenu a šátek. Jsou moc hezké. Pak další prodírání barevnou řekou, asi nikdy jsem fakt nebyl v takovém davu. Nevím, k čemu bych to přirovnal. K ničemu. Najednou jsme zase zpátky na hlavní tržní borčusové. A pak u auta. A pak do auta. A ještě do továrny na dřevo, kde nás mile nutí koupit něco dalšího. Toto je můj otec a má padesát dětí a ano já jsem jeho syn. Ano smlouváme, ano kupujeme. Za 40 EURO se dostáváme na 15. A i tak nás ošidili. Ale my to berem, protože jsme bílí Evropani a máme se dobře a chceme jim tady něco nechat. Jedeme zpátky tou samou cestou a znovu se to celé africké divadlo pouličního života opakuje, akorát že ti, co to předtím viděli zprava, to teďka vidí zleva. Je to pořád naprosto fascinující. Na obnažené neurony v mozku se mi navalují další a další vrstvy obrazů a vůni. Když se blížíme k hotelu, je to najednou klidnější a klidnější a civilizovanější a civilizovanější. Vlastně až neafrické. Rozloučíme se s Papisem a jdeme do našeho sterilního lékárnického rezortu. Jdeme plavat a jíst a dívat se na oceán a odpočívat a na chvilku spát.

Večer schůzka s delegátem, který nám zajišťuje auto na neděli a popisuje nám, že zítra končí Ramadán a že ráno půjdou muslimové v krásných šatech do mešity (aha) a k večeru, že budou po ulicích běhat děti nastrojené do slavnostního (aha). Prý to bývá hezké. Chceme se smluvit s Papisem na další výlety, ale on vlídně nicméně nevratně prohlásí, že mají svátek a že je s rodinou a že nejdříve v pondělí. Aha. Ať si tři dny odpočineme. Fakt? Jo fakt. A nešlo by? Ne nešlo. Tak jo, bude relax.

Prečítajte si tiež: Uznávaný český psychológ: Valentín nie je prejav lásky, ale verejné predstavenie. A práve to Američania milujú

Pátek: MUŠLIČKOVÝ OSTROV A ŠATY, ŠATY, ŠATY

Ráno zazvonil budík, ale nešlo vstát. Chtěl jsem se jít podívat na muslimy, jak mašírujou do mešity, ale prohrál jsem to se sladkým spánkem. Vstávali jsme až po osmé. Krucinál!! Štve mě to. Pak mi to přece jen nedalo. Možná že zas není tak pozdě! BLIK, natáhl jsem na sebe kraťasy a tričko, vzal foťák a vyběhl ven. Zkusím vedlejší vesničku za hotelem, možná je potkám, až půjdou z modliteb domů.

A šli!!! Šli!!!

Foto: Archív MH

Jenže fotit bylo těžké. Jsem tady jeden bílý sýr mezi černýma a vytáhnout foťák je prostě pitomé, všichni se po mně dívají. A místní to ani nemají rádi, umí nepříjemné pohledy nebo nahlas protestují. A tak zkouším nenápadně pár fotek jednom z velké dálky, ale zdá se mi, že to nemá cenu. Že je ruším. Nechci být otravný a tak se rozhodnu, že půjdu zpátky do hotelu. V tom na mě někdo přes cestu volá, jde ke mně maník a otevře hubu plnou bílých zubů a hlásí „ty si mě nepamatuješ, viď?“ To tedy ne. Potkali jsme se přece první den na pláži! Aha. Jsem André. Ahoj. A ty dneska nemáš volno André? Dyť máte svátek? Ale on se směje a říká svátek mají muslimové. Já jsem křesťan Marku. Chceš se jít podívat do mešity? Jasně, že chci. Tak jdem! A najednou je to snadné fotit a jdeme až přímo k mešitě, kde se ale stáhnu, snažím se chovat tak, aby to nebylo drzé. André je místňák, jsme tu spolu, takže tím je všechno v pohodě, fotit se může a nikdo se mě nevšímá. Je to jako kouzlo. Takže sosám atmosféru, občas udělám fotku a jsem nadšený. A domlouváme se na odpoledne. Že uděláme výlet na MUŠLIČKOVÝ OSTROV. Ještě smlouváme o ceně. A ještě. A ještě. A pak se domluvíme, že jo, je to sice příšerně drahé, ale nakonec si plácnem.

Je to zajímavé porovnávat rukopis dvou chlapíků – Papise a Andrého. André nemá auto, ale zase mluví o hodně líp anglicky a fakt nám říká hodně zajímavých věcí. Papis mluví „massa bob“ angličtinou: já jet, já vidět, pak auto, zpátky a konec. Takže se toho jeden moc nedozví. Ale zase jel s náma po vedlejších cestách a tak jsme viděli nádherné ryzí věci africké. André jede s kamarádem a pořád něco mele, ale vezou nás po místní asfaltové magistrále směr ostrov. Takže vidíme poloprd. Sice zajímavý, ale poloprd. Proti tomu, co včera s Papisem. Ne že by to dělal kvůli nám, Papis jen šetřil kilometry. Ale kdybychom jeli rovnou s Andrem, tak nás ani nenapadne, že vede ještě jiná cesta do MBURU.

Mušličkový ostrov je fajn. Jedeme lodí a místní týpek nás šikovně odráží bidlem. Jedeme k sýpkám, na zemi se nám pod nohama hemží krabíci. Snažím si představit, jak si tady schovávali rýži nebo obilí. Samozřejmě taky obchod se suvenýry. Ale André je v pohodě. Říká nám jasně a klidně: můžete koupit, ale nemusíte. Dost velký rozdíl oproti včerejšku, kdy nás kluci na trhu dost drtili. Chlapík na ostrově je ale neskutečný sympaťák, sice nechci nic kupovat, ale hned mi padne mi do oka nádherná africká maska a ta prostě se mnou začne mluvit. A pak už zase klasika: nejprve vás nechají vybrat, pak vás posadí a trochu obřadně řeknou svoji cenu. Pak vy. Pak oni. Pak vy. Pak oni. Nemám rád smlouvání, ale teď je to fajn. Tenhle chlápek si mě okamžitě získal. Kupuju masku a mám velkou radost. Kamka má malou sošku ženy. Jsou to krásné věci. Kamka se culí a je spokojená. Pak jdeme na místní mušličkový hřbitov, kde nám André vypráví, jak křesťané leží vedle muslimů a jak je to úplně v pohodě. Vypráví to Kamce a Terce, jsem rád, že ho poslouchají a já nemusím, raději sám chodím a přemýšlím a představuju si jací jsou tady lidi a jaké je to tady žít. Občas fotím, je to moc fajn.

Potkáváme chlapíka, který vypadá jako opilý, ale ukáže se, že mu před dvěma dny zemřel bratr a je z toho hodně špatný. Vůbec nevím, jak mám reagovat, cítím se nepatřičně. Pak jdeme do vesnice a je to zase taková zvláštní směsice nepořádku, letargie, přirozenosti a vlastně moudrosti. Nebo jenom touhy přežít? Nevím. Mezi lidma se procházejí čuníci a kozy, chlapi sedí a čumí nebo diskutují. André se s každým druhým zdraví. Na kraji vesnice je neskutečný, ale neskutečný bordel. Pašíci tam pochozují v hnojišti. A na jednom jeho konci z toho hnojiště prostě vyrůstají domy. Už jsme viděl leccos, ale tohle fakt nechápu. Uvnitř vesnice pobíhají děti, smějí se, posedávají. Moc se mi líbilo, když se kluci kteří lítají od rána do večera venku drží kolem ramen a za ruce. To u nás doma nevidím. Takové staré dobré kamarádství bez okázalosti.

Foto: Archív MH

Touláme se po uličkách, André něco mele, ale já ho neposlouchám, snažím se načíst tu vesnici. Na zemi leží deka a na ni jsou náramky, spony, a sošky. Padne mi do oka náramek s typickými africkými černá - červená - zelená - žlutá. Cena 1 000 afrických franků, což je asi 1 EURO. Chlapík má radost. Já taky, takže jsme dva. Trochu je problém, že všichni na nás mluví francouzsky. Ale dobrý. Fotím lidi ve vesnici, snažím se citlivě. Jsou to krásní lidé. Možná si to moc idealizuju, Kamka je překvapená, většinou jsem přísný. Mám rád pořádek a klid. Ale tady jsem zase spokojený. Pomalu se loudáme, místní posedávají, polehávají, pro mě někdy až v absurdních pozicích a místech, ale je to tak. Po ulicích se líně motají psi nebo si prostě spí v klubíčku přímo uprostřed cesty. Kolem nich se procházejí čuníci a kozy. Do toho vesničani. Samozřejmě v těch nádherných barevných šatech. Sem tam někdo něco prodává. Na sušených rybách jsou hrozny much, nikdo to ale neřeší. Všechno na mě silně působí. Jde mi to pod kůži. Pak jdeme zpátky přes dlouhý most, potkáváme děti, jak tahají těžké věci: někdo na vozíku, někdo na kole, někdo na hlavě. Kluci většinou ve fotbalových dresech. Samozřejmě naboso. Tři malí fotbalisti se s námi dávají do řeči, ale moc nám to nejde. Jsou nesmělí a my zase nechceme otravovat. My anglicky oni francouzsky. Jdeme k autu, nasedáme a jedeme zpátky.

Foto: Archív MH

A začíná další díl filmu Silná Afrika. Protože je po ramadánu a podle tradice jdou opravdu holčičky navštívit domy tchánů svých maminek. A tak vidíme dvojice, malé skupinky a větší skupinky, žen a dívek a hlavně holčiček, které jsou vyšňořené jak na bál. Stovky Popelek. Tisíce. Je to nádherná záplava barev. Je to jako ve snu. A jak říká Kamka ani jedna nebyla stejná!! Fotím jak o život, mrzí mě, že není už tak dobré světlo a že jedeme rychle a že jsou místní fakt neradi, když fotím. Je to škoda, na druhé straně je chápu. Jede auto, v něm nějaký bílý tvaroh s foťákem a čumí a dělá cvak a cvak cvak. Vlastně ra ta ta ta ta, protože mám sportovní režim a modlím se, aby aspoň některé fotky vyšly. Je to neskutečná podívaná. Děti jsou krásné takové přirozené, zpevněné. Sympaťáci. A některé holčičky jsou až přenádherné a kluci takoví důstojní a fešáci. AFRIKA. AFRIKA. AFRIKA. Už ne tak úplně silné, ale pořád jsou to zážitek jako hrom. Libí se mi to. Jsem nadšený. Nasávám to očima, nosem, ušima, vším! A napadá mě, že jsem udělal chybu v tom, že jsem si myslel, že Afričani jsou lenoši, kterým padá barák na hlavu, oni to nevidí, ale na hadry peníze mají. Teď to vidím jinak. Navzdory tomu, jak jsou chudí, i tak si najdou peníze a krásně se oblečou. A tak fotím. A fotím. Fotím a žasnu. A zase. A znova. A kromě fotek se snažím všechno uložit do paměti. A slibuju si, že se do Afriky ještě určitě vrátím. S dvoumetrovým teleobjektivem. Abych mohl fotit a nikoho tím nerušil. A zkusím najít místního průvodce. A budu tu nádhernou zemi fotit. Vždycky se mi Afrika líbila. Věděl jsem to. Tušil. Ale tohle překonalo všechno.

Foto: Archív MH

Přijíždíme k hotelové lékárně, kde bydlíme, platíme Andrému, chceme se ještě projít do vesnice, ale nedá se to, obklopí nás děti a neumějí pořádně francouzsky a my vůbec. A jsme unavení. Tak jdeme do hotelové lékárny: plavat, jíst, odpočívat, spát. Ale já se dívám na život uvnitř rezortu očima toho, co jsem ještě před chvílí viděl a je mi z toho dost blbě. Z té vyumělkovanosti a přešlechtěných dospělých a rozmazlených dětí, všichni se tady cpeme a řešíme absolutní pseudo-problémy a hovadiny. Animátoři řvou do mikrofonu, na pódiu se motají malé děti jak v nějaké pitomé zoo, paní s mikrofonem z nich dělá tak trošku dementy a z dálky to rozněžněle pozorují jejich rodiče. Divný svět. Nechci zachraňovat svět. A nechci se dojímat sám nad sebou. Ale přál bych si, aby se ti venku měli o trochu líp než se mají. A my změkčilí truhlíni, abychom se měli o trochu hůř.           

Sobota: odpočíváme a je to táááák příjemné 

Celý den odpočíváme: plaveme, čteme si, chodíme po plážích, spíme, jíme. Z Dakaru přijeli do hotelu na víkend zpovykaní měšťáci a chovají se jak divá zvěř. Z poklidného místa u oceánu se stala válka o stoly a jídlo. Ale snažíme se být nad věcí a myslím, že se nám to daří. Nechceme se chovat jako oni. Zítra nás čeká dlouhý den. Máme zamluvené auto a pojedeme „sami“ ven. Jaké to bude? Odpoledne s Andrem pojedeme někam do vesnice, koupíme rýži a svíčky a něco jim dáme. Tak zítra. Zkusím usnout, ale z nádherné tiché zahrady se stalo místo, kde lítají rozmazlené a hlučné děcka ze zoo a namachrovaní Arabové kdoví odkud. Ale dám to. Je to přece Afrika. A zítra si zase loknu.     

Šestý den: neděle aneb zpátky na FISH MARKET a taky jak jsou ve vesnici fakt chudí

A dal jsem to. Bylo to sice náročné, ale odpracoval jsem si. Ráno jsme šli dříve na snídani a vyplatilo se, namachrované stádo ještě spalo, takže jsme se mohli najíst jako civilizovaní lidé. Je zajímavé, co udělá prostý fakt, že je v místnosti o hodně méně lidí. Najednou je klid a pohoda. Po snídani jsme si vyzvedli auto, je fakt sranda, když se francouzsky mluvící Senegalec snaží domluvit s anglicky mluvícím Evropanem. Takže „Essence“ je vlastně benzín? Aha. Za deset minut bylo po formalitách, přesvědčil jsem chlapíka, že nepotřebuje můj pas, ale že stačí Mezinárodní řidičák, ten cár papíru. Uznal mi to.  A tak jsme seděli v autě SITROEN FOR a jeli jsme rovnou za nosem.

Trochu jsem si pamatoval cestu, takže jsem to vzal zadem kolem francouzského konzulátu a jeli jsme tam, „kde končí cesta a nic dál nepokračuje“. A zase to bylo moc fajn. A jeli jsme a jeli až jsme najednou skončili v MBURU u RYBÍHO TRHU. Tak jsme zase tady? Jo? Nádhera!!!! Překvapeníčko. Zaparkoval jsem u mešity a šli jsme do davu. Já se asi trochu bojím šeptá mi do ucha Kamka. Ale jsem k nezastavení, takže se jen raději zabalí do šátku a jdeme. Zkoušel jsem nenápadně fotit. Moc to nešlo, ale najednou mě odchytí chlápek, že je PRŮVODCE a začne nás provázet. Je to sice zbytečné, protože vím, kde jsme a kam chceme jít, ale jakmile jsme s ním, jako by se naráz všichni uklidnili a přestali nás vnímat a já jsem mohl fotit a volně se pohybovat a VYPADALO TO, že si nás nikdo nevšímá. Takové malé kouzlo. Takže jsem se znova ponořil do té africké řeky a fotil a fotil. JSEM NADŠENÝ. Sice není tolik lidí jako ve čtvrtek, ale i tak dobrý. Duch místa tu je. Nádhera. Lok jako hrom.

Foto: Archív MH

Znova se všude prodávaly ryby, znova to páchlo, znova tisíce šupin, znova kluci, co plavou od lodí ke břehu a znova námořníci, co nosí ryby z lodí. A obrovská záplava lidí a barev a zvuků a SMRADU. Průvodce nás zkušeně vedl po svých trasách: na kávu (kupte si) a na oblečení (kupte si) a na šperky (ano nejlepší cena). Ale my nechceme nic kupovat, takže jsem mu pořád dokola opakoval ne ne ne. Byl zklamaný. Pak nás trochu obral, když jsme smlouvali, kolik mu dáme za to, že nás provedl. A když jsem přepočítával peníze, ještě mi vzal z ruky pár bankovek a zmizel. Oni jsou prostě přesvědčeni, že běloši se mají dobře a někde „tam“ mají všechno a že když přijedou „tady“ tak to mají místním odevzdat. Protože přece bílí mají a oni tady ne. Sedli jsme do auta a pomalinku jeli zpátky. Zase plní zážitků. Zase to byla síla. Zase to byla Afrika. Malinko jsme zapadli do písku, ale vyřešili a pomalu se vraceli domů do lékárny: umýt se, plavat a oběd a už zase ven, protože ve tři nás čekal André a vydali jsme se zase zpátky do té řeky: jeli jsme do vesnice.

Byl jsem trochu podezíravý a rezervovaný, aby to nebyl nějaký uměle vyšlehaný skanzen. Po cestě v Džairu jsme nakoupili v krámě rýži (15 kilo a svíčky a mýdla a bonbóny, trochu mě naštvalo, že André to ošulil a i když jsem ho hlídal, tak nakoupil za míň a zbytek si nechal. Pak jsme jeli, jak to napsat, takovou tou typickou africkou vyprahlou hnědou písčitou krajinou a doprovázely nás „pole“ a stromy. A lidi, co orali jako my před 200 lety tu totálně vyprahlou zemi a všude se přitom prášilo. A pak jsme v dálce uviděli pár chatrčí, a to byla ta vesnice. Žijí tam bez elektřiny: takže žádná lednička, žádné světlo a žádná plotna. A když je jim horko, tak si sednou pod strom, protože tam je stín. Jak jednoduché.

Blížili jsme se k vesnici a první, co jsem viděl byly malé holčičky, které zrovna nosily ze studny do Hned jak jsme vystoupili z auta, tak začalo kolem nás v hloučku pobíhat patnáct dvacet dětí. Všechny naboso, ušmudlané trika. Byly zvědavé a nadšené. Viděly bílého evropského tvaroha, který byl FAKT BÍLÝ. A pak dvě tvarožky, a i když se to zdálo nemožné, tak ty dvě byly ještě bílejší než ten bílý tvaroh. Cítil jsem, jak se mě malé ručičky opatrně ze všech stran dotýkají a zkoušejí, co to vlastně ta bílá kůže je a jak to vypadá, když se toho dotknete. A já jsem zase opatrně zkoušel ty jejich černé semiše, co měli na hlavě. A černočernou kůži, která byla jako z ebene. A zajímalo mě, co to udělá, když se toho člověk dotkne. Byla to kulometná dávka jednoho AHA za druhým. Byly tam osmi, devítileté holčičky, které na zádech nosily svoje mladší sourozence. Zkoušeli jsme něco říkat, a i když to byly ruce nohy a moc jsem si nerozuměli, tak to bylo fajn.

Šli jsme se podívat ke studni. A pak k místnímu stromu baobab. A André nám vyprávěl, jak tady žijí a malá děcka kolem nás kroužily a vzájemně jsme se okukovali. Předali jsme dary Náčelníkovi, malí byli u vytržení, protože věděli, že za chvilku dostanou něco sladkého na zub. Bonbón. Možná dva. Chvilkama se mi tam totálně převracel můj svět zhýčkaného bělocha, až to bylo k zalknutí. Nechci být naivní, ale bylo to silné: bydlím v Evropě, mám svůj byt, kde mám absolutní komfort a občas zbytečně frflám. Doufám, že ne moc, ale přesto zafrflám. Tady stojím uprostřed prašného pole a chatrčí, slunko do nás pere, kolem pobíhají nadšená děcka, které mají tzv. „životní úroveň“ o tisíc procentních bodů úplně někde jinde než my a zdají se být úplně v pohodě. Mám se co učit.   

Foto: Archív MH

Vyfotil jsem jednoho prcka a hned jsem mu to ukázal na displeji. A pak dalšího a dalšího, takže byli vyjukaní a měli radost. Bylo to milé a bezprostřední. Byli jsme si navzájem atrakcí. Zkouším fotit, ale je mi to hloupé. Tak jenom z dálky: chatrče, pak studnu. Pak ještě místní „hřbitov“, což bylo pár kamenů položených v poli a pak jsme jeli zpátky. A diskutovali o tom, jak tam žijou, jak nemají nemocnici, jak nosí vodu a tak. Jak tak o tom vyprávíme, míjíme asi osmiletého kluka, jak drží opratě sedí na tom jejich vysokém vozíku, který táhne kůň a veze nějaký náklad a je v pohodě. A já si vzpomenu na skupinu šesťáků (takže dvanáctiletí) na gymnáziu v Brně, které jsem viděl, když po konci vyučování jako nesvéprávní blbečci čekali na chodbě na svoji učitelku, protože nemohli jít samostatně do jídelny, aby se někomu z nich něco nestalo. Pane bože, tady v Africe jsou tak jasně vidět ty blbiny, co děláme v Evropě!!! Řešíme mikro problémy, máme se moc dobře a jsme změkčilí a zpovykaní.  

Foto: Archív MH

Cestou zpátky je v Mburu zase zácpa jako hrom, protože se hodně lidí po víkendu vrací do Dakaru. Tam žije třetina celé populace Senegalu, asi tři milióny lidí. Říkal André. Ale mně to nevadí, že jedeme krokem, protože každou minutu a vteřinu nasávám to velkolepé divadlo barev a borčusu. Napravo. Nalevo. Vedle mě. A nepřestávají mě fascinovat nádherné a hrdé Senegalky. Ty barvy!  Ty šaty! A jak se nesou! Nádhera. Cestou zpátky si zahrajeme na taxíka vezmeme místního týpka do auta. Tady totiž lidi jezdí taxíkem pořád. Stojí u cesty jako na zastávce autobusu a kolem proudí taxíky. První stupeň: bryčka s koněm. Druhý autobus. Třetí stupeň je auto. Týpka jsme vezli skoro hodinu a stálo by ho to tak 500 franků, což je cca 20 Kč. Takže velmi dobrá cena. A jezdí fakt všichni a hodně. Až se tady vrátím, tak budu dělat taxikáře. Pobavilo mě, jak byl týpek překvapený, když se mu otevřely dveře auta a tam uviděl tři bílé sýry a jednoho černouška. Jak vyvalil oči a chvilku zaváhal. Ale byl statečný a po cestě dostal žvýkačku a byl rád, že jede zadarmiko. Překonali jsme zácpu, dotankovali, srovnali se s Andrém, rozloučili, a pak hotel, bazén, oceán a večeře. A pak totální únava a spát. Tak to by další africký lok.

Co bude zítra? Jedeme na GORE AJLEND, odkud se odváželi otroci. A pak na růžové jezero, něco jako místní mrtvé moře. Jedeme s Papisem, který se vrátí po oslavách po Ramadánu. Bude to náš poslední celý den tady v Senegalu. Je to hutné. Je to výživné. Je to strašně zajímavé. Je to Afrika.

Foto: Archív MH

Sedmý den: GORE AJLEND A RŮŽOVÉ JEZERO, CO VŮBEC NENÍ RŮŽOVÉ  

Papis se vrátil z Ramadánu a tak ráno zase bylo jeho halasné barytonové Maréééék a Kamkááááá a Terezáááá. I když si hošíček chvilku počkal, protože jsem zapomněl, že jsme měli sraz už v osm. Prostě místo v osm jsme vyjeli po desáté a ještě jsme se vraceli pro pasy. A zapomněli plavky, což v autě vypadalo jako hrozná chyba, protože nás čekalo senegalské Mrtvé moře. Ale už jsme pryč, předrncali jsme desítky velbloudů na silnici v SAMONU a SALY a vracet se nebudeme. Kamka smutná. Já trochu, už se to stalo, tak to prostě je. Hlavně, že máme nabité baterky do foťáku, to je hlavní!

Čeká nás cesta po nádherné a totálně opuštěné dálnici do Dakaru, pak se vnoříme do obrovského města, kde žije tři milióny lidí, zahlédneme obrovské zácpy, ale Pappis se jim vyhnul a najednou jsme na parkovišti a jdeme k lodi. Čekal jsem…něco. Že se budeme hodinu nebo dvě probíjet zácpama v Dakaru a já budu fotit všecko, co se šustne. Ale byla dálnice, pak metropolitní borčus a najednou parkoviště. Takže z Dakaru nic. Koupili jsme lístek. V okýnku bylo kus látky = neprodává se. A pak kus látky zmizel = začalo se prodávat. Lístky máme, jdeme do čekárny a tam je to úžasné: moje první opravdu mezinárodní čekárna kde to čpělo černošinou. Zažil jsem si tam dvě drobnosti. Když do místnosti napochodovaly namistrované bílé Evropanky. Byly ošklivé, nezajímavé, chodily jak kolohnáti, ale nakráčeli tam s nosíky tááákhle vysoko nahoru. Říkáme si s Kamkou: jak to, že jsou tak nafrflané? Kde berou zdroj té svojí samolibosti a namachrované nadřazenosti? Rozhlédnu se kolem a vidím krásné senegalské gazely. Trochu odměřené. Hrdé. Drží si odstup. Ale nepovyšují se. A uprostřed namistrované evropské šeredy. Strašlivý rozdíl. A druhý zážitek byl turecký záchod. A když říkám turecký, tak turecký, Bylo to moje první čuriky buriky v něčem podobném: za dveřma kohoutek ze zdi, voda se pouštěla do kyblíku, vybírala se hrnkem a to celé bylo spláchnutí. Prima!

Pak plujeme lodí, tam dakarské kozy v evropských oblečcích dělají selfí, a ještě jednou selfí a další a další a pak ještě jednou: zase já úžasná, akorát, že trošku více zleva. Aha, takže i Afričanky umí být pěkně mimo.   

A pak už ostrov, kde se prodávali otroci. Papis nás předal místnímu týpkovi Mohamedovi, který vypadal, jako když narazí do zdi a pak nás místo prohlídky vodil jako pejsky po stáncích kupte si kupte si, kupte si. Byl jsem otrávený. A to je všechno? Zklamání. Hezké domy. To bylo fajn. Ale jedna věc tam přece jenom byla: dům otroků. Místo, kde se opravdu shromažďovali, vážili, dokrmovali, trestali, směňovali otroci. Pro mě šok: černochy v Africe nechytali bílí, ale černí náčelníci a bílým je prodávali. Šok. Šok. To mi ve škole nějak uniklo. A další věc: NEVER RETURN DOOR. Dveře bez návratu. Kdo prošel těmito dveřmi, věděl, že už se nikdy do Afriky nevrátí. A pitomí turisti si v těch dveřích dělali selfíčka. Mobilníma telefonama. Počkal jsem, až všichni odejdou. Chvilku jsme tam zůstal stát. Zkoušel jsem si to představit, jak udělám krok, pak pár dalších, jsem na lodi, na nohou řetězy a vím, že už se nikdy nevrátím. Protože nikdo nikdy se nevrátil. Těžký moment.  

Pak lodí zpátky do Dakaru a zase kousek po dálnici a na Růžové jezero. Když jsme dorazili na místo, tak jsme místo místního Mrtvého moře a růžové hladiny objevili jenom hnědou smrdoucí kaluž a to bylo všechno. Zklamání. Naštěstí cestou k jezeru jsme projížděli dalšími městečky s tou typickou syrově syrovou Afrikou a já jsem byl, jak jinak nadšený. Prostě se toho nemůžu nabažit!!! Takže neva. Takže domů a zase Afrika a pak v závěru naše Lékárna a plavání v chemickém bazénu. Večeře ve velkovýkrmně. Stahování fotek. A poslední spinkání s komárem, kterému jsem se asi konečně trefil repelentem v letu do ksychtu. Myslím v jeho letu.

Poslední den: odpočinek na pláži a rozloučení s oceánem 

Poslední den jsme se ještě slunili, koupali, chodili po pláži, pospávali, plavali a loučili s oceánem. A balili. A to je konec našeho senegalského příběhu. Opakuji, to je konec našeho senegalského příběhu. Sedíme v odletové hale na letišti, mají tady 6 východů a číslo toho našeho je 201. Trochu nechápu. Ale za chvilku bychom měli sedět v letadle a letět směr Evropa, čeká nás starý kontinent a cesta domů do Prahy.

PhDr. Marek Herman

Marek Herman externe prednáša na Univerzite Palackého v Olomouci a VŠE v Prahe. Okrem toho ako lektor prednáša o sebarozvoji, sebapoznávaní a vedie obľúbené semináre o výchove malých detí do šiestich rokov, ktoré sú určené pre ich mamičky. Svoje poznatky zhrnul aj vo vyhľadávanej knihe Najděte si svého marťana, v ktorej s citom popisuje svet malých detí a jeho kniha je doslova pozvánkou do detskej psychiky. Venuje sa v nej tiež medziľudským vzťahom a tomu, ako viesť spokojný život. Ak vás jeho myšlienky zaujali, knižku nájdete na tomto linku.

Vo svojej knihe Najděte si svého marťana sa Marek Herman venuje s citom popisuje svet malých detí.
Vo svojej knihe Najděte si svého marťana Marek Herman s citom popisuje svet malých detí. Foto: ADN

Už ste čítali?

Profesionálna dohadzovačka: Tragédiou dneška je, že ľudia si…

Profesionálna dohadzovačka pre Dobré noviny prezradila nielen dôvod, prečo…

Na Slovensku existuje povolanie, ktoré už v celej Európe zaniklo

Aby ste niečo takéto videli, musíte vycestovať za hranice starého kontinentu.…

Robo poprosil mamu, aby v jeho podniku varila najlepšie domáce…

V ich podniku sa budete cítiť ako doma nielen vďaka pestrej zmesi vôní…

Tento tajomný slovenský hrad mali postaviť templári. Už čoskoro…

Väčšina ľudí touto dedinkou prejde a malý nenápadný…

Saška prešla kus sveta a vrátila sa na východ. V Košiciach už…

Precestovala kus sveta a aj také krajiny, kde je plastová fľaša…

David je budúci onkológ s rakovinou, ktorý o nej na internete…

Študent medicíny David Dufek prehovoril o svojom ochorení a mýtoch,…

Zdenka sa do Toskánska presťahovala len čo videla jeho fotky…

Toskánsko si každý okamžite zamiluje. Ak sa vám to ešte nestalo,…

Slovenka, ktorú Briti označili za vedkyňu roka. Doma o nej nevieme,…

Slovenská vedkyňa Monika Gullerová žne v zahraničí úspechy. Vo…